levý růžek pravý růžek

Blues černější než černý
je nutně podezřelý.
A tak je to se vším…

Jan Spálený Na úvodní stránku

TISK A MÉDIA VŮBEC

Cédéčka k životu nepotřebuji, říká Spálený

Hovořit s Janem Spáleným je dar. Pozorně naslouchá otázkám, chvilku si dá na čas, odkašle a odpovídá. K věci, bez vytáčení a hloupých frází. Člověku vyvstane před očima obraz Nezvala, který s viržinkem stoupal na kopec, zatímco ostatní básníci se marně lopotili u úpatí. Na Janu Spáleném je vidět, že má mluvené slovo rád. Ne náhodou vypráví noční rozhlasové pohádky ve svém pořadu Černobílá mozaika. Hudební dramaturg, režisér a otec živé podoby českého blues je něžný chlap.

Jak se člověk odkojený Vltavou ocitne v Pyšelích?

Mě dostal do Pyšel velký kapelník a slušný člověk Karel Vlach. Kdysi jsem bydlel v paneláku na Proseku. Navštívil mě doma, protože jsem pro něj aranžoval nějakou muziku, a říkal: „Kouknou, Spálenej, oni nebydlej moc dobře. Já bych věděl v Pyšelích o hezkým pozemku s rozbořeným domkem. Oni jsou mladej, ještě to zaplatí, když si na to půjčí. Zajedou se tam podívat.“

A vyrazil jste tam?

Ano. Poblíž lesa jsem našel vybydlený baráček, který měl mokré zdi, chyběly inženýrské sítě i vše ostatní, co k domku patří. Ale bylo to krásné místo. Přijel jsem domů, přesvědčil ženu, že prodáme chalupu poblíž Blatné a koupíme pozemek s domkem. Když viděla shnilé prkenné podlahy, na které jsem křídou namaloval nábytek, tak se rozplakala. A od té doby tam bydlíme. Můžu-li mluvit za sebe, jsem v Pyšelích doma. Největší podíl na tom, že vznikl v Pyšelích domov, má právě moje žena. U mě to funguje jinak než u Hemingwaye, který tvrdil, že je doma tam, kde si pověsí klobouk na hřebík. Trvá mně dlouho, než si zvyknu a zapustím kořeny. Než si řeknu, tady nejsem na návštěvě, tohle není přestupní stanice. Zde prostě žiji, mám zde rodinu, přátele, zvířata.

Byly těžké začátky života na vesnici? Jak vás domácí přijímali? Zajdete třeba s místními do hospody?

No, pelargonie za okny se hýbaly asi tak dva roky. Ale teď už jsem normální místní chasník, i když starousedlíci mě vnímají jako náplavu, protože tam žiji teprve třicet let. Ale dávno už nevybočuji z venkovské normy, a dokonce si myslím, že mám v obci docela slušný kredit. A Pražáky nemáme rádi. To je pravda. A s tou hospodou se to má tak, že bych do ní šel, pokud bych měl čas, ale jsem limitován svou neschopností dýchat vzduch nasycený kouřem z cigaret.

Takže už jste skončil i s dýmkami?

Své nejkrásnější dýmky jsem zabalil do ruksaku, abych je neviděl. Je jasné, že se tomu v mém řemesle nevyhnu, protože ve většině klubů, kde hrajeme, se kouří a já těžko můžu lidem z mnoha zemí vysvětlovat, nekuřte, jsem ošoupaný. Po vystoupení jsem obvykle dva dny nemocný a lapám po dechu, takže hospoda nepřipadá v úvahu. I když někdy člověk potřebuje tuhle společnost. Jednoduchou, jasnou, kde je většinou zřejmé, kdo je vůl a kdo ne. Kdo je lump a kdo frajer. Hospoda je jako pohádka. Tam je také jasné, že drak je padouch a statečný princ si nakonec tu krásnou holku vezme.

Vystřídal jste řadu zaměstnání. Působil jste jako hudební režisér, pracoval jste v televizi, nyní jste hudebním dramaturgem Českého rozhlasu 2, stanice Praha. Na kterou z těchto prací vzpomínáte nejraději?

Já bych nerad, abych vypadal jako fluktuant. Třeba v Supraphonu jsem pracoval šestnáct let. Léta jsem byl na volné noze jako kapelník. Mám za sebou i epizodu obchodníka s hudebními nástroji, kdy mě jedna firma oslovila, že chce svůj závod rozšířit o oddělení dechových nástrojů. Líbil jsem se jim jako znalec i jako výkonný muzikant, což bylo výhodné k prezentaci záměru. Bohužel se to nakonec neuskutečnilo, záhy jsem toho nechal. Od dětství mě přitahoval rozhlas. Nejdříve jsem se externě dotýkal Československého rozhlasu. Ten, kdo mě "objevil", byl hudební redaktor Jaroslav Navrátil. Člověk, který tady dnes podle mého chybí. On chodil a naslouchal, jestli se z těch mladých začínajících muzikantů nevyloupne něco zajímavého. Hledal lidi, u nichž předpokládal nějaký vývoj. Ty si pak zval do rádia. Tak jsem tam začal chodit i já jako ucho, které se snažilo dělat něco nešikovně, ale zároveň nekonfekčně. A co se týče vaší otázky, tak se jednoznačně cítím rozhlasákem. Miluji rádio jako médium. Prošel jsem od Československého rozhlasu přes privátní rádia a vrátil se zase zpět na Vinohrady. Český rozhlas je pro mě největší bombou, je to osudová věc. Byl jsem jeho umanutým posluchačem od dětství. Vlastně jsem jenom přelezl na druhou stranu bariéry.

Stále se objevujete s ASPM v různých klubech. Myslíte si, že je možné se uživit v dnešní době hudbou?

Myslím, že ano. Tedy já se hudbou neživím, pracuji jako dramaturg, ale všichni moji kolegové z ASPM ano, protože každý z nich je špičkou ve svém oboru.

Kolik koncertů odehraje ASPM měsíčně?

Vzhledem ke svým možnostem jsem stanovil limit na šest měsíčně. Hrávali jsme třicet. Ale když se člověk po každém koncertu dává dva dny dohromady, tak to jinak nejde.

Vzhledem k poklesu prodeje cédéček by ASPM s pěti tisíci prodanými kusy mohla kdejaká tuzemská hvězda závidět…

Zjistil jsem, že ať s reklamou, nebo bez reklamy prodáváme zhruba stejný počet. Že publikum, které na ASPM chodí a kupuje naše desky, je věrné. I když nehrajeme většinový žánr, jak se někdy hezky říká. Je to muzika na pomezí jazzu a blues. Ale jinak se mě počet prodaných kusů nedotýká. Z toho nežiji a lidé, kteří cédéčka ke svému životnímu stylu potřebují, si je seženou. Já se živím něčím jiným.

STANISLAV PECHÁČEK
MF DNES 18. 1. 2003

levý růžek pravý růžek