levý růžek pravý růžek

Blues černější než černý
je nutně podezřelý.
A tak je to se vším…

Jan Spálený Na úvodní stránku

RECENZE

Koncerty

Praha, Agharta, 31. 1. 1995

S některými věcmi se musí zacházet hodně opatrně, protože pak teprve můžete ucítit tu pravou sílu, které se říká život. O osobě Jan Spáleného platí tohle možná prapodivné a nadnesené tvrzení dvojnásob. Tento padesátník z Pyšel se v posledních třiceti letech podílel coby skladatel, textař, hráč na tubu, baskřídlovku, klávesy, zpěvák, aranžér a hudební režisér na vzniku skoro všeho, co mělo v českém hudebním mikrosvětě hlavu a patu. Díky němu se můžeme nejen na koncertních pódiích setkat s blues, jehož prameny vyvěrají z malé země v srdci Evropy a čtyřgeneračním fenoménem značky ASPM.

Jak známo, současnou páteř Janova bluesbandu tvoří křídlovka Michala Gery, vibrafon Radka Krampla, tuba Filipa Spáleného, kytara a slide-kytara Petera Bindera a bicí Jaroslava Petráska. Oproti výše jmenované sestavě, která se podílela na doposud posledním albu …ještě jednou si vrznout! (Bonton 1994), scházel jedenatřicátého ledna v Aghartě Peter Binder, Jaroslava Petráska pak nahradil Jaromír Helešic.

Vždycky, když vidím Spáleného & spol. na jevišti, vzpomenu si na výrok Martiny Navrátilové: Vůbec nezáleží na tom, kolik jste toho v životě vyhráli - prostě chcete mít ještě jednu šanci… Je to tak. V osobě Spáleného se pojí tajemství člověka, který už měl namále a jehož jediným přáním bylo ještě jednou si vrznout. V Aghartě o tom přesvědčil víc než dokonale. Podporován ASPM sjížděl nejen své oblíbené charlesovky, ale dostalo se i na Ježka, Voskovce a Wericha, tedy Klobouk ve křoví, nemluvě už o vlastních kouscích typu Asi v tom bude nějakej háček. Asi ano. Kdo jiný by dokázal zaplněný sálek takhle rozpumpovat.

Stanislav Pecháček
Rock & Pop 3/1995

Praha, Belmondo, 22. 3. 1995

Jan Spálený oslavil vydání svého kompilačního alba The Best Of J.S. 1981 - 1991 tím nejlepším možným způsobem. Na koncert do daleko většího sálu, než jsou ty, na jaké je v poslední době zvyklý (a v nichž jeho muzika vyznívá nejlépe - Malostranská beseda apod.) si pozval ty, se kterými se v posledních patnácti letech své kariéry spolupracoval. Přišla jich většina, z těch zásadních chyběl jen ten nejzásadnější, Petr Kalandra (zase si něco polámal). Škoda, ale i tak jsme měli možnost shlédnout po mnoha stránkách výjimečné představení.

Hraní mělo povahu jamsessionu, hlavním pocitem všech zúčastněných byla tudíž uvolněnost. Sestavy se měnily takřka na každou písničku, nebyl výjimkou až osmičlenný blues-jazz-rockový ´bigband´ (někteří muzikanti spolu nepochybně stáli na jednom pódiu vůbec poprvé), jehož mohutný zvuk byl lahůdkou pro fajnšmekry a překvapením pro náhodou zabloudivší skeptiky. Na podstatě Janových českých blues i převzatých černých standardů ovšem nezměnil nic. Některé detaily spadaly do kategorie neopakovatelných a i ve světovém kontextu zřídka slýchaných, najmě pak zdvojený ´spodek´ tuby Filipa Spáleného a baskytary Jiřího Veselého, kombinace bluesrockových kytar v rukou Václava Veselého a Michala Pavlíčka s vibrafonem Radka Krampla nebo foukačkou Marka Hlavici, či energický rockový saxofon ztraceného syna Františka Havlíčka kontra Gerova davisovská trubka a sametová křídlovka. V sousedství hutného zvuku rozšířené sestavy současné stabilní podoby ASPM (oba Spálení, Krampl, Gera plus bubeník Milan Ferda Peroutka) s hosty získala velmi komorní verze Klobouku ve křoví nebývalý rozměr a přivedla mě na myšlenku, že by vůbec nebylo k zahození, kdyby Jan Spálený příležitostně zkusil vyloženě sólové vystoupení jen tak s klavírem.

Koncerty tohoto typu s této kvality ale nelze popsat, protože pouhým vyjmenováním těch, kteří se na výsledku podíleli (což jsem právě učinil já) nelze vystihnout podstatu - podvědomé jiskření jak mezi muzikanty, tak mezi pódiem a auditoriem. Ba co víc, je to skoro degradace. Proto končím. Bavil jsem se moc dobře.

ONDŘEJ BEZR
Rock & Pop 11. 4. 1995

levý růžek pravý růžek