levý růžek pravý růžek

Blues černější než černý
je nutně podezřelý.
A tak je to se vším…

Jan Spálený Na úvodní stránku

RECENZE

Teď bych to udělal líp (1979 - 1985)

UDĚLAL BY TO TEĎ JAN SPÁLENÝ LÍP?

Těžko říct, spíš asi jinak. Dvojalbum zkompilované z jeho nahrávek počátkem 80. let je klasickým reedičním počinem a nemá tím pádem ambice se srovnávat se současnými hudebními počiny.

Jan Spálený, starší bratr známějšího Petra Spáleného, měl v době normalizace postavení, jaké by mu lecjaký muzikant mohl závidět: trávil dny ve studiích jako hudební režisér, měl spoustu známých, jeho písničky zpívaly tehdejší špičky pop-music. Je jasné, že tak byl stále v hledáčku všech schvalovacích úředníků a kulturních komisí, přesto se jeho hudba nepodřizovala poptávce ideologie ani vkusu. Stačí připomenout alba Edison a Signál času na slova básní V. Nezvala, které byly vším jiným, jen ne sladkým popem. Vydavatelství Bonton se rozhodlo spojit tři jeho alba z osmdesátých let, přidat k tomu pár singlů a naplnit dvě cédéčka do poslední drážky (dohromady na posluchače čekají bez tří minut neuvěřitelné dvě a půl hodiny hudby). Za štědrost tak vydavatel zasluhuje pochvalu, méně už za dramaturgické řešení. Při rozdělování písní a hlavně jednotlivých alb mezi disky se od logičtějšího chronologického přístupu ustoupilo k pojetí „na každý disk nejdřív jedno celé české album, zbytek dosypat z ostatního".

Pojďme se nejdřív podívat na disk A, začínající titulní písní z alba Já se tě nevzdám. Po chvíli je vám zřejmé, o čem tenhle titul ponejvíce bude. Hrnec art-rocku s jazzovým kořením je doplněn instrumentální omáčkou tak hustou, že v ní stojí lžíce. Nemáte-li trpělivost, asi vám písničky prošumí kolem uší, případně to rovnou vypnete. Takhle náročnou muziku přitom skládal Jan Spálený už dávno, přitom se však vždycky držel dobrých textů a zde se snaží z nich neslevit. Takže nepozorný posluchač by mohl o leccos přijít.

Autor a zpěvák v jedné osobě se zde prezentuje jako průměrný muž středního věku, který má rád svou manželku, své děti, své kamarády a jen občas ho přepadnou trochu neobvyklé sny – například by chtěl sedět na bedně Velkopopovického kozla, běhat s opicemi po drátech kolem okresní silnice a tak – ale jinak to je naprosto spořádaný občan. To vede k tomu, že i překvapivé textové obraty často nedokážou zvednout námět ze šedi nezajímavosti (Jsi trochu povadlá), případně se najde zajímavý nápad, ale nerozvine se a zůstane trčet (Sto tisíc modrých sluncí). Některá témata už tu byla, Jan Spálený je ovšem dokáže skvěle obohatit (Už jsem toho snědl moc, pěkně civilní a uklidňující Moje Marie netuší) a tam, kde se s textem spojí i výrazná melodická linka, je náhle na světě hitovka (Déšť).

Po absolvování dvanácti písní disku A bych vám doporučil strčit do přístroje druhý disk, abyste si nejdřív poslechli celé následující album. Ačkoliv deska Asi v tom bude nějakej háček následovala jen necelé dva roky po předchozí, u zpěváka se leccos změnilo. Stále častější spolupráce s Petrem Kalandrou vedla k tomu, že začíná opouštět svou ulitu řádného čtyřicátníka a plní si svůj sen hrát to pravé drsné blues. První pokus tu byl v písni Blues s modrýma očima na předchozí desce, ale nyní to je už naostro. Myslím teď na tebe, moje milovaná je blues skoro jak z učebnice, hlavní rozdíl je však cítit v textech celé desky. Ubývá milujících otců a taťků od rodin, objevují se náznaky toho, že „mi to ke štěstí vůbec nepomohlo" a obratů typu „potom jsem tě našel s tím chlápkem odvedle / a čtyřlístkem jsem zabil králíka". A taky řídne houština nástrojů, takové Bojler blues je krásně průhledné a každý tón má logiku. V závěrečném Blues nádržní ulice (to není překlep) navíc zazní Spáleného oblíbená kombinace dechových nástrojů s rockovým podkladem.

Třetí album vylisované do drážek tentokrát obou disků je z větší části anglická verze alba Asi v tom bude nějakej háček. Má název Blues In Mind a tipuji, že producent dal Spálenému & his boys pokyn „dejte tam co nejvíc blues a hrajte to rychleji". Objevuje se tak například profláknuté San Francisco Bay Blues, St. Infirmary Blues je oproti české verzi o plnou půlminutu(!) kratší apod. Anglické texty obstaral Ondřej Hejma a nejsem si jistý, zda byl tím pravým pro tuto práci. Jistě je těžké přebásnit slogan „teče voda, teče", ale že by to mělo být právě „running water, running"?! Bohužel i oba zpěváci (J. Spálený i P. Kalandra) se snaží si tak trochu hrát na Erica Claptona, než aby jim bylo rozumět. Takže jsem se docela těšil na závěrečné singly.

Je jich šest a jde opravdu o pestrou sbírku. Doutná starý kmen nahrál kdysi Jan Spálený s orchestrem Ladislava Štaidla a je velmi monumentální a melancholické. Vápno je krátká a moc pěkná klasická džezovka s klavírem Rudolfa Rokla. Neusínej patří do autorova dřívějšího období, Nemusíš se ptát si napsal a zazpíval druhý ze Spálených (Petr – proč tu tedy vlastně je?). Jenom už neplakej má docela veselý text, ovšem nejvíc mě zaujalo závěrečné Pořádný blues ukazující další cestu. Na ní Jan založí Amatérský soubor profesionálních muzikantů (ASPM) a vydá se na cestu blues, skvělých textů a vynikající muziky.

Jsem na konci recenze a ptám se, zda bych si dvojalbum koupil i teď, poté, co jsem si ho poslechl. Nejsa vyloženým fandou art-rocku a jazzrocku, asi ne. Spíš bych se těšil, že Bonton snad vydá v reedici další Spáleného alba, třeba Pořádný blues nebo Hotel štístko blues. Nicméně pokud vás zajímá i dřívější tvorba jedné z nejzajímavějších hudebních osobností české populární hudby, jděte do toho.

HONZA HUČÍN
INTERNET FOLK 5. 10. 2001

Reediční činnost Bontonu sice může leckoho navést na myšlenky o finančně nanáročné a pohodlné exploataci archívů kdysi skoromonopolního Supraphonu, ale ve většině případů jde o činnost povýtce záslužnou (za všechny vzpomeňme kolekci singlů Marty Kubišové - kdo by si to ještě dnes pouštěl z vinylových pětačtyřicítek?). Taktozáslužné je i dvojité cédéčko Jana Spáleného Teď bych to udělal líp, na němž jsou soustředěna jeho dvě zásadní alba Já se tě nevzdám (1983) a Asi v tom bude nějakej háček (1985), doplněná o anglicky zpívané písničky z tzv. exportního LP Supraphonu Blues In Mind (dílem Spáleného původní, přeložené do angličtiny Ondřejem Hejmou, dílem originál americké). Těmito alby se Jan Spálený vrátil k jednoduché písničkové formě, kterou na počátku své sólové dráhy opustil (viz Edison a Signál času).

Taková edice pohromadě nabízí zajímavé možnosti srovnávání. Zatímco na Já se tě nevzdám Spálený teprve hledal vhodné výrazové prostředky, na Asi v tom bude nějakej háček již odpovídající formu našel a předznamenal další vývoj své kariéry v ASPM v různých personálních sestavách. Trochu stranou tohoto organického vývoje stojí Blues In Mind, které je zcela v režii Michala Pavlíčka, se snahou co nejvíce se přiblížit tedejšímu západnímu zvukovému standardu. Pavlíček ale není bluesman ani v tom přeneseném slova smyslu jako Jan Spálený. Tudíž tudy cesta nevedla, protože jak víme, k něčemu podobnému se Spálený již nikdy nevrátil.

DANIEL VOJTÍŠEK

ROCK & POP 4/2001

levý růžek pravý růžek