Blues černější než černý
je nutně podezřelý.
A tak je to se vším…
- ♪ KONCERTY
- ♪ ASPM
- ♪ DISKOGRAFIE
- ♪ TEXTY
- ♪ TISK
- ♪ MODELY LETADEL
ROZHOVORY
RECENZE
KONCERTY
VÝSTŘIŽKY
TISK A MÉDIA VŮBEC
Věřím, že to, co silně zasáhlo mne, zasáhne i ostatní
Pokud dělám rozhovor s pražskými muzikanty, vždycky jim navrhuji, ať si místo vyberou sami. Kromě toho, že se tak venkovan seznámí se zajímavými hospůdkami, doufám, že domácí půda bude výhodou pro ně, pro mne i pro čtenáře. Jan Spálený mi navrhl nový jazz club U staré dámy v Michalské ulici, kousek od Staroměstského náměstí. Byl první prosinec, vánoční stromek do tmy zářil a počasí bylo vlezlé. Klub byl naopak velmi velmi příemný a Jan přišel na minutu přesně. Při pohledu na něj jsem pojal podezření, že posledních pět let mládne. Nebo bylo možná příčinou toho, jak dobře vypadal, že den před tím měl veleúspěšný koncert se křtem nové desky Průhlednej chlap. A započali jsme řeč:
Když jsem přemýšlel o tom, jak tě mám vlastně charakterizovat, najednou jsem si nebyl jistý. Jako by se to, čím jsi nejvíc, střídalo. Jako by bylo období, kdy jsi byl nejvíc kapelníkem, jiné, kdys byl nejvíc hudebním režisérem, jiné, kdys byI nejvíc autorem.
Ne, tak to vůbec není, tak to jen vypadá. Leitmotivem toho, co dělám, je přímá komunikace. Jsem prostě muzikant, který si chce povídat s lidmi. A to platí, ať sedím na jevišti, doma u partitury nebo u rozhlasového mikrofonu. Vždycky je to o tom samém. Takže jsem dost jednostrunný člověk. A to, že jsem byl zaměstnaný jako hudební režisér, nebo dělal jiné věci, to není podstatné. Pořád je to tohle.
Navíc mám pocit, že nějak nechceš být slavný.
Oslovuji ty, které chci oslovovat. To, jakým způsobem mluvím a co hraji, jasně vymezuje tu část populace, kterou to zajímá. Takže je to ta nejlepší část populace, o ni stojím a o jinou nestojím. Já nevím, co je slavný a neslavný. Jsem strašně slavný u lidí, které mám rád a kteří mají rádi mě.
Proč se aIe nesnažíš, aby se o tobé psalo, aby kolem tebe bylo spousta vzruchu, aby se o tobě dozvěděli i ti, kteří o tobě třeba nevědí, a které bys mohl zajímat? Proč se víc netlačíš do popředí, proč třeba bydlíš v tak nelukrativním místě, jako jsou Pyšely?
V Pyšelích bydlím, protože je to u lesa, teče tam Sázava, a když si jdu ráno přes zahradu do kastlíku pro noviny, můžu jít nahý. Co je podstata šoubyznysu, nevím. Mě zajímá muzika, to kolem ne, a ani tomu nerozumím. Já jsem už starej chlap, už nemám čas na hlouposti. Už můžu dělat jenom věci, které mají smysl, a ty dělám.
Taky jsem zjistil, že jsem nenašel na tvých deskách třeba žádnou písničku o vánocích.
A myslíš, že z toho vyplývá něco podstatného?
Nevím.
Já si myslím, že muziky o vánocích, a dobré muziky, už bylo napsáno dost. Zřejmě jsem měl potřebu mluvit o jiných věcech.
My jsme od sebe vzdáleni o půl generace. Ta moje byla ovlivněna především Beatles. O tobě bych řekl, že jsi ovlivněn třeba Rayem CharIesem. Ale když jsem si pak uvědomil, že v kapele, kterou máš, jste generačně naprosto různí… jak je to s hudbou generační a napříč generacemi?
Samozřejmě, že jsou hlavní ty věci, které jdou napříč přes generace. Je možné, že určitá podstatná skupina v každé generaci je zasažena něčím pojmenovatelným. Ale to je zrovna ta majorita, která mne v podstatě nezajímá. Mne zajímá individualita, lidé, kteří uvažují o věcech samostatně. Jak citem, tak rozumem.
Od hudby k textům. Tvoje předposlední deska se jmenovala Ještě jednou si vrznout, a vím, že tě k jejímu názvu inspirovala Martina Navrátilová, když vysvětlila, že po všech těch turnajích, které odehrála, má touhu vyhrát ještě jeden. Tvoje včera křtěná deska se jmenuje Průhlednej chlap. Ten název má být tvoje definice?
To vůbec ne. To vzniklo tak, že jednou přišel někam do jazzklubu, kde jsme hráli, Peter Binder, jazzový kytarista, nejlepší český jazzový kytarista, Slovák, a povídá: Ty, Honzo, já jsem tak zamilovaný, že jsem až průhledný. Mně se to tak líbilo, že jsem to použil jako název alba.
V tvých písničkách jsou často takové odposlouchané střípky ze života. Třeba vyměnil jsem bojler za altovej saxofón je taky věta, kterou pronesl původně muzikant. Ty považuješ taková sdělení za podstatná?
Ano, v textech je hodně citátů toho, co slyším od lidí. Na poslední desce je
z nich složena třeba jedna celá písnička. Je to takový záznam povídání
člověka, který už v životě hodně pil a hodně prožil, a já
s ním seděl náhodou u stolu, měl jsem nějaký salát, a on seděl
vedle mě a říkal třeba:
Když vykopu skálu, tak ji hned zase zahrabu
nebo
Nechtěl bys fenu? Je moc hodná a umí jezdit v metru
nebo
Máš vůbec rád Dylana a Míšu Tučnýho, ty vole?
a takhle
to jelo, než jsem sněd ten salát. Ten člověk se mi líbil. A tak jsem pňšel
domů a zapsal jsem si to. A pak jsem si z toho udělal písničku.
Myslím si, že tam je víc kvalitních informací, než může napsat renomovaný
textař od zeleného stolu.
Na druhé straně má v tvé diskografii výsadní postavení několik rozsáhlých ploch na básnické texty. Dvě desky jsou zhudebněný Nezval - Edison a Signály času, pak Poeův Navran, Ogdenova a Zábranova Balada o katovi. Jaký je tvůj vztah k poezii?
Maniakální. Já se poezií hodně probírám, a věci, které mě zasáhnou, ventiluji i prostřednictvím rozhlasového mikrofonu. Prostě je čtu lidem s tou jednoduchou představou, že když mě zasáhly strašným způsobem, že je velká část populace, která je mi podobná, a že zasáhnou i je. A podle jejich reakcí je to pravda.
Povídání a textech zakončím tím, že se tě zeptám na Vladimíra Hadače. Pro mě byly jeho první texty na tvých deskách zjevením. Nepletu-li se, máte společného koníčka, leteckou modeIařinu. Tys byl první, kdo ho přesvědčil k textování?
Já jsem ho nepřesvědčoval. On prostě přinesl texty. Ale to je člověk, který píše jenom tehdy, když má pocit, že uchopil sdělení. Pak to napíše. Třeba jednou za rok. Nebo za dva roky. Teď na nové desce nemá nic, i když jsem ho o to požádal. Prostě nepřišla ta chvíle, kdy by to z něj vypadlo, a on není ten typ, který by sedl a tlačil. To se z něj musí vykutálet samo.
Chceš říct, že to je i tvůj přístup k tvorbě?
Zcela jistě ano.
Není to trošku takový pozůstatek romantismu?
Možná, že ano.
Takový Bach, když mu řekli; Napiš mši! tak ji napsal…
No, Bach dělal popmusic, samozřejmě, psal na objednávku, jinak měl rád ženský, herinky a pivo. Až na to psaní na objednávku bych s ním souhlasil. Ženský se mi líbí a rybičky mám taky rád.
Od textů přejděme k tvému rozhlasovému působení. Máš nějakou představu o ideálním rádiu?
Mám, ale to by bylo na strašně dlouhé povídání. Muselo by to být rádio, které se nešklebí, které je slušným partnerem. Je tady několik stanic, které se tomu v některých plochách podobají. Jsou to, vlastně zákonitě, veřejnoprávní rádia. Je to něco z Prahy, něco z Vltavy, něco z Radiožurnálu.
Ptám se tě na to proto, že mi stále víc a víc lidí sděluje, že zůstává vzhůru do noci, aby tě mohlo poslouchat.
To jsou zřejmě titíž lidé, kteří mi píší. Já nejsem fetišista nebo sběratel, ale tyhle dopisy sbírám. Ty dopisy jsou tak dobrý a otevřený… To jsou lidi, kteří tě nikdy neviděli, a otevřou se ti jen proto, že proneseš pár nenáhodných replik, které třeba vypadají náhodně, ale hodně o nich přemýšlíš, než je vypustíš. K tomu zahraješ muziku, která je buď v kontrapunktu k tomu, nebo s tím souvisí. Ty to myslíš doopravdy, a ještě k tomu se ti to podaří říct a zahrát tak, že to je skutečně důvěryhodný. Otevřou se, protože ty se otevřeš první.
A není ti na druhé straně líto, že tě do rádia pouštějí v tak exotickou dobu? V pátek o půlnoci na Praze?
Vůbec ne. Samozřejmě že mě slyší míň lidí, než kdybych šel v prime time, ale pustí si mě ti, které zajímá to sdělení. Mnoho lidí si mě nahrává. Píše mi třeba paní: Já chodím spát v deset, ale syn mi to ve dvanáct nahrává, a já druhej den mám svátek a pouštím si vás.
Já vím, že tam po kouscích říkáš a uvažuješ nad spoustou věcí, ale co máš pocit, že je lidem nejvíc třeba dodat, v čem je povzbudit?
To se časem trošku proměňuje, osciluje to v pár základních tématech. V tuto chvíli je třeba, aby si lidi uvědomili, že slušnost není slabost. Od toho se odvíjejí další věci.
Když jsme asi před pěti lety jezdili spolu šňůru se křtem první desky Pepy Streichla, nabízel jsem ti ke čtení knížku, a ty jsi ji odmítaI s tím, že už v podstatě nečteš nové věci. Že čteš, co jsi četl kdysi, a hledáš, co v nich objevíš nového. Tedy podle mého názoru, jak se v nich nově objevíš. To mne veImi zaujalo.
To souvisí s tím, co jsem už říkal. Že mám pocit, že mi rychle utíká život, a nemám čas dělat chyby. Těch už jsem v životě udělal dost. Nemám čas přečíst padesát stránek knižky jen abych poznal, že autor je prázdná nádoba. To si radši vezmu knížku, kterou jsem četl kdysi, třeba před třiceti lety, a protože jsem starší a zralejší, tak mi poslouží znova a víc.
Jaký je tvůj pocit z toho, že jsi v kapele se synem?
Já ho vnímám jako hudební osobnost. Při hraní nevnímáš, že je to příbuzný.
A mimo? Máš pocit, že sis ho vychoval k obrazu svému?
To určitě ne, i když samozřejmě opakuje některé moje chyby, ale myslím, že jsem mu nedal tolik času, co jsem měl, už proto, že jsem byl muzikant a pořád jsem se někde toulal.
Nějak často se tu objevuje slovo chyby. Co jsou tvé chyby, kterés uděIal? Co bys vzal zpět?
Zpět bych nevzal nic, to ne, to ne. Vůbec nic. Ale dneska už vím, co bylo špatně, a připadá mi nesmyslné, aby se můj syn opakoval po mně.
Pojďme zpět k muzice. Co posloucháš?
Už jsem schopen poslouchat jenom jazz nebo vážnou muziku. To už je pro mne jediná muzika, která mi nese nějaké informace. Je to zvláštní, protože obojí je žánr, který vlastně nehraju. Protože na to nemám. Já můžu hrát blues, to je takový chlebíček pod jazzem, takové to při zemi, protože tam je to v první řadě o srdíčku, o pocitech. Jazz, to je máslo na tom chlebě, tam musí být to, co je u blues, a ještě navíc musí člověk umět, musí být virtuos. A to já nejsem, protože jsem nikdy nevěnoval tisíce hodin cvičení, abych hráčsky vyrostl. Ale poslouchám to, protože jsou tam ty informace, které potřebuji slyšet.
Hovoříš o srdíčku a poslouchání vážné hudby. Myslíš si, že třeba posluchači Bacha v jeho době měli hlubší či větší srdce? Že byli schopni hlubších prožitků? Myslíš, že se citově změlčujeme?
Ty mluvíš o mase, o mase lidí...
Já mluvím o takovém tom abstraktním termínu průměrný posluchač ve své době. Jestli jim muzika v osmnáctém století dala víc než průměrnému posluchači dnes?
Barokní duchovní hudba byla vlastně popmusic své doby. Konkrétně Bach, to jsou třeba konstrukce. To je populární hudba, byť geniální. Takže tam to s vnímáním bylo jednodušší, to zasahovalo obrovské množství lidí. Kdežto v posledních dvou desetiletích se strašně zploštila hudba toho, komu se říká průměrný posluchač. Třeba vznikem a užíváním nebo zneužíváním moderních médií. Ti tví průměrní lidi nejsou schopni poslouchat a vnímat některé informace, potřebují je předžvejkané. Nepotřebují knihy, ale záložky knih. Basic informace. To se týká i hudby. Impotentní část posluchačstva se zvětšuje, ale vždycky je a bude část lidí, kteří jsou schópni vnímat. Nemusí tomu rozumět. Říkat si "nepůjdu na Mahlera, protože tomu nerozumím" - to je chyba. O tom to není. Ten přijímač ve mně je, začne to fungovat a najednou zjistím, co se děje, a nemusím vědět, kdy je fis a proč. Na tom nezáleží. Jde o to jenom se otevřít a chtít vnímat.
