levý růžek pravý růžek

Blues černější než černý
je nutně podezřelý.
A tak je to se vším…

Jan Spálený Na úvodní stránku

RECENZE

I "Má vina" od ASPM je k pomilování

Vůbec bych nechtěl být v kůži Jana Spáleného. Natáčet desku po geniálním počinu …až srdce usedá (recenze zde), to nemůže být nic snadného. Jeho výhoda je v tom, že si takovou věc jistě nepřipouští. Ani neexistuje jediný důvod, proč by deska Má vina neměla dobře dopadnout. Skupina zůstala ve stejném složení Spálený (zpěv, piano, kornet) - Radek Krampl (vibrafon) - Michal Gera (křídlovka, trubka, vokály) - Filip Spálený (tuby a baskytary) - Milan Ferda Peroutka (bicí). Zůstali i pravidelní hosté Peter Binder (kytary), Pavel Razím (bicí; ten s nimi i desku odkřtil) a čechomorácký Radek Pobořil (akordeon). Své příspěvky dodali osvědčení textaři Jan Velíšek a Alena Binterová, byť jejich slova doprovázejí jen tři písně.

Úvodní Znám tě málo (part I.) přináší to nejlepší, co ASPM předvedlo na minulém albu. Pomalá, mírně šansonovitá skladba s intimní atmosférou skvěle svědčí Spálenému upřímnému zpěvu a Velíškově textu. Velíšek tradičně nepřichází s udivujícími a nečekanými rýmy, nýbrž se zajímavými metaforami ("vlasy - popel svatozáře") a obrazy touhy i nejistoty ("jestli chutnáš tak, jak voníš"). Kapela zde hraje božsky: Gera dodává krátká melancholická sóla, Kramplův vibrafon teple tepe, Peroutka hladí bicí, Pobořilův akordeon se decentně drží zpátky a baskytara Filipa Spáleného se v závěrech slok vydává na posmutnělé výlety.

To bluesová Sekáčová lady, ta je jinačí. Spálený ukazuje svou méně známo tvář: expresivní a takřka "třešňákovský" zpěv opepřený krásnými výrazy jako "šencajk" nebo "šmuky". Podobně zabarvený hlas a ještě agresivnější hudební doprovod slyšíme v Tíze. Mimochodem: kytara Petera Bindera, jež podbarvuje refrén v Tíze, patří k "highlightům".

Skladbu Dávno otevírá bluesrockově znějící vibrafon (může-li tak vibrafon znít). Zde se představuje Spálený-textař, který dokáže reálné zážitky zahustit do těžko rozpletitelných, ale krásných spojení ("bejček se udusil růží a torero steskem zvad" nebo "Lucinka ztratila bačkoru / a já jsem utopil duši / jsi moudrá jako jezero / a taky tak ti to sluší"). Při té příležitosti si musím zcela výjimečně postěžovat na obal dvojice Haloun – Kubík, která "zkomprimovaným" zápisem textů znesnadňuje orientaci v písních.

Titulní Má vina mírně trpí přílišnou čitelností, což je výtka kterou musíme drze adresovat spíše Randymu Newmanovi, z jehož songu Guilty Spálený vycházel. Než se vdáš považuji za nejslabší píseň, zvláště vinou jejího začátku. Ten patří ne zrovna nápaditému refrénu, u nějž mi navíc nesedí zvuk, jelikož zde zpěv Michala Gery nepřirozeně přehluší Spáleného. Ale i u takových písní je vždy nějaká ta instrumentální perlička coby krabička poslední záchrany.

Zbytek alba má velmi solidní úroveň. Jsou tu výtečné instrumentální výkony všech tří hlavních sólistů v oprášené Myslím teď na tebe, je tu dechovkovou mezihrou opepřený Quasimodo, paranoidně-schisoidní text Stínohry (že by následovnice Evženie z …až srdce usedá?) i velmi, velmi líbezná a hitová melodie K pomilování. Menší výhrady bych měl k příliš mainstreamové předělávce Shiver me timbers Toma Waitse. Ale tu zase krášlí zpěvákův výtečný výkon v refrénu. Jak říkám, vždycky a všude najdete něco zajímavého.

Deska končí tam, kde začala: velíškovským Znám tě málo. Oproti minulému kompaktu, který také končil reprízou úvodní skladby, zde má "part II." své opodstatnění a kouzlo. Text se mírně, avšak významně pozměnil (z "menší hry o menší lásku" se stává "velká hra o jednu lásku") a album díky tomu působí uzavřeným dojmem.

Má vina je z mého pohledu možná o drobet méně suverénní než jí předcházející CD, ale - jaképak "méně"? "Drobet", to je snad i přehnané slovo. Sotva krapet. Krapítek. A jestli si vinou této recenze myslíte něco jiného, tak to musím za sebe zopakovat název alba. Mea culpa, mea maxima culpa.

Ad. JAVŮREK
MUSIC PAGE

Nové písně Pana Blues

Po albu …až srdce usedá, mnohými považovaném za jeho vůbec nejlepší, je tu Jan Spálený s další kolekcí dospělého, chlapského blues. Nová deska Má vina přitom za předešlým, kritikou vcelku pochopitelně až adorovaným cédéčkem kvalitativně vůbec nezaostává - a když, tak jen chloupek. Pyšelský skladatel, textař, zpěvák, hudební režisér, pianista (a nově i kornetista) je zkrátka v životní formě.

Ale bylo by nefér mluvit o albu Má vina (stejně jako o většině z těch patnácti desek, které Spálený dosud vydal) jako o sólovém projektu. Jan Spálený si totiž vždy potrpěl na silné osobnosti v úlohách spoluhráčů a jeho kapela ASPM je z podstatné části tvořena muzikanty, kteří spolu v uvozovkách nepřetržitě hrají už bezmála deset let. A přinejmenším dva z nich, tedy trumpetista a křídlovkář Michal Gera a vibrafonista Radek Krampl, jsou ve Spáleného písních stejně důležití jako sám Pan Blues.

Album Má vina obsahuje jedenáct skladeb a každá z nich by stála za zvláštní odstaveček. Tedy jen k několika z nich: Krásná milostná balada Znám tě málo s melancholickou Gerovou trubkou a decentně erotizujícím textem Jana Velíška ("nevím, jestli rosu roníš, jestli chutnáš tak, jak voníš") desku otevírá a v delší verzi i uzavírá. V obdobně poklidném duchu se nese i omamnou atmosférou Paříže prodchnutý Quasimodo, kde se Gerovy prostorné vyhrávky vystřídají s ševelením Kramplova nástroje i s překvapivou dechovkovou vsuvkou. Muzikantům Spálený poskytl dostatek prostoru také v novém zpracování písně Myslím teď na tebe, moje milovaná či v nejostřejší skladbě alba Tíha, kde se zpěvák vzácně našel s textem Michala Horáčka. A ještě jednou na téma splynutí duší - pod názvem Dnes opouštím přístav se na albu skrývá výjimečná coververze skladby Shiver Me Timbers z druhého alba amerického písničkáře Toma Waitse. (S jeho písní si Spálený podle mého porozuměl lépe než s rukopisem Randyho Newmana, jehož Guilty byla pro ASPM výzvou k druhé předělávce desky.)

S písničkami z alba Má vina je to jako s plzeňským od Jelínků - je to hořké, ale dobré, a jen těžko se od toho odchází.

MILAN ŠEFL
TÝDENÍ ROZHLAS 7. 10. 2002

Myslím, že není potřeba se zvlášť rozepisovat o tom, kdo je Jan Spálený a jak v současné době hraje jeho ASPM - jako jednu z největších a nejpopulárnějších českých bluesových osobností jej znají snad všichni, kdo do tohoto baru zabloudí. Ušetřeme si tedy úvodní vizitku a rovnou k věci.

I když název Má vina může při jistém chápání svádět k opaku, domnívám se, že Jan Spálený prožíval v době jeho vzniku dobré, šťastné období: nešťastní lidé nedělají tak dobrá a nadějeplná alba (byť zde nechybějí jako vždy temnější odstíny, to přiznávám). Jeho sevřenost, i přes množství rozmanitých forem jednotné a jasné poselství sice stárnoucího, ale zdaleka ještě nikoli vyhaslého chlapa (ve všech smyslech, které toto slovo obnáší), svědčí o zdaleka nevysychající inspiraci. Myslím, že Spálený tentokrát dosáhl hlavně díky oné jednolitosti vyšší ´mety´ než v případě minulého opusu …až srdce usedá.

I když se vyplatí poslouchat vcelku od začátku do konce, album má několik základních záchytných bodů, ale uznávám, že ty jsou asi záležitostí osobního vkusu. V mém případě je to jednoznačně úvodní (a v druhé verzi i závěrečné) hudebně i textově průzračné šansonové vyznání Znám tě málo (autor textu Jan Velíšek), výtečný remake Spáleného a Vrbovy klasiky Myslím teď na tebe, a další přímočará, tentokrát plně autorská K pomilování. Mezi nejsilnější momenty ovšem patří i dvě krásné coververze: Guilty Randyho Newmana, jejíž český text Pavla Vrby dal název celému albu, a Shiver Me Timbers (Dnes opouštím přístav, text Karel Diepold), jejímž prostřednictvím Spálený potvrzuje moje pradávné přesvědčení, že je jedním z mála Čechů, kteří mohou interpretovat Toma Waitse, aniž by byli podezřelí. Jediná položka, se kterou mám problém (skutečný problém, protože opravdu nevím, co s ním), je Quasimodo: rozum mi říká, že popisnost Velíškova textu a jeho ilustrace hudbou (když Paříž, tak samozřejmě tahací harmonika na tři) je jedno velké klišé, přestože mno pokaždé při jejím poslechu projede jakési zachvění. Možná je to jen známka mého pokleslého vkusu…

Uznávám, že občas v Blues Baru takové věci řeším, ale tentokrát mě to nenapadá ani ve snu: je mi jedno, jestli Má vina je albem bluesovým, jazzovým, šansonovým nebo čertvíjakým. Jan Spálený je pro mě prototypem bluesmana intelektu, pocitu i emoce bez ohledu na tvář, kterou zrovna nastaví.

ONDŘEJ KONRÁD
ROCK & POP 5/2002
levý růžek pravý růžek