Blues černější než černý
je nutně podezřelý.
A tak je to se vším…
- ♪ KONCERTY
- ♪ ASPM
- ♪ DISKOGRAFIE
- ♪ TEXTY
- ♪ TISK
- ♪ MODELY LETADEL
ROZHOVORY
RECENZE
KONCERTY
VÝSTŘIŽKY
RECENZE
The Best Of 1981 - 1991
ASPM v klubu Na Petynce 1990
Moc krásná živá nahrávka, zachycující trio ASPM /Jan Spálený, Petr Kalandra a František Havlíček) v tom nejlepší světle. Výběrem repertoáru, momentální hráčskou i pěveckou kondicí, čistým zvukem i reakcemi publika. Tato trojice už bohužel neexistuje. Současné Spáleného Amatérské Sdružení Profesionálních Muzikantů (což zkratka znamená) je jazzovější, zvukově košatější a postavené na jiných nástrojích (vibrafon Radka Krampla, trubka Michala Gery, který se tu objeví jen jako host ve dvou písních). Sestava z roku 1990 se dokonale vyvažovala na hraně mezi folkovou písničkou a jejím jazzovým pojetím. Dechy Franty Havlíčka (na kterého mám osobně milé vzpomínky z koncertních šňůr jako na domáckého strýce, který si po večerech chodí foukat do saxofonů, flétny a výtvarně i zvukově nádherného basklarinetu) krásně podmalovávají zpěvní linku a chytré harmonie. Jan Spálený kromě piána střídá i tubu a baskřídlovku a zpívá svým nezaměnitelným přiškrceným a nemocným hlasem. Nevím, jak to dělá, že dokáže jít dokonale po textu, aniž by přehrával, a zároveň být i nebýt frontmanem. Třetí z členů tria Petr Kalandra je rozhodně největším zpěvákem ze všech tří, přesvědčivý ve vysokých polohách, kde přechází až do křiku, stejně jako v basových výletech. Jeho kytara a foukačka budou naší scéně ještě dlouho chybět.
Nahrávka obsahuje mnoho z nejlepších pecek tria. Postupně: Dylanovka Věřím v nás (I Believe In You s kongeniálním textem Jana Spáleného) jako vyznání síly lásky proti nevraživosti příbuzných - téma, které známe i z naší lidové poezie. Krásné je vystupňování síly sdělení rozdělením pěveckých partů mezi JS a PK.
Spáleného a Vrbovo Blues pro barmanku "U Brázdů" je blues velmi neortodoxní, ale je velkou příležitostí pro PK. Milostné blues je vždycky zážitek.
Textařsky i hudebně Spáleného dítkem je Tonda B., laskavá a odpichová groteska o človíčkovi s velkým srdcem v malém světě, kde jej nikdo nebere vážně. Zas jeden z lamed wau na nichž leží náš svět.
Další Honzova písnička Aceton blues patří k těm nejslavnějším jeho bluesovkám. Mnoho autobiografického, skvěle foukající František, dokonale postavené napětí ve chvílích jeho sól, jen s doprovodem jazzového piána, pět minut naprosté krásy.
Jak jsem vyrost' přidal Petr Kalandra a je to hořký popis ztráty ideálů ve světě, o kterém vám vštípili, že "škola je základ, prací peníze vyděláš a večeře ti život zachrání". Kalandrův dylanovský text, skvělý bluesový zpěv a foukací harmonika nádherný basklarinet, který se najednou promění v anderssenovskou flétnu. Generační protest, který nezestárnul s autorem.
Následuje první jazzový standard Sladká Zuzy (Sweet Sue Just You) s Kainarovým textem (Chodim po Zlíně) a s úžasným nadhledem zazpívaný Kalandrou, přičemž Spáleného tuba, toť radost basistům odepřená.
A další standardy následují. San Francisco Bay Blues po skvěle Kalandrou odzpívaném úvodu je především možností pro dialog mezi Michalem Gerou (trubka) a Havlíčkovým tenorsaxem se skvěle basující tubou. A konečně tento úsek uzavře Jan Spálený u klavíru svým vcítěným přednesem What Would I Do Without You od svého oblíbeného Ray Charlese.
Potom přidá Jan Spálený hit ze svého sólového alba - Asi v tom bude nějakej háček, další z hluboce osobních a existenciálních příběhů o života běhu. Jako textař na něm nejvíc oceňuji chytrou práci se sloganem a s detailem, ale abych se přiznal, celá skladba se mi tak líbí, že při poslechu se textovým rozborům rozhodně nevěnuji, spíš zpívám třetí a falešný hlas JS a PK při sloganu Co by tomu řekla moje mladá paní.
Nu a přichází Kalandrův majstrštyk - jeho přednes a jeho text na Dylanovu Like A Roling Stones - Jako solnej sloup, kterou si pro změnu přinesl už z dob Marsyas. Nejdelší skladba alba svých devět a půl minuty natolik naplní sílou výpovědi, syrovou muzikou a spoustou vyhrávek, že si ji klidně střihnu dvakrát za sebou.
Dramaturgie je přesná - po kládě odlehčení. Spadla mi pěna - Kalandrův úsměvný pohled za dětstvím a bývalými kamarády, po kterých už je člověku nic, jen darmo mu spadne pěna.
Protože další kláda se blíží, je dobré přidat ještě jednu poetickou hříčku. JS tedy zazpívá svou a Koptovu Zahradu v dešti a pak už přijde asi největší hit ASPM tradicional o špitálu u sv. Jakuba (St. James Infirmary Blues), tentokrát ne s rytířovým textem (jak je mylně na obalu) ale v originále. Příběh chlápka, kterému umře žena a on to v opilosti vypráví v hospodě, odmítá si však přiznat vlastní hloubku citu. Drsné, silné, skvěle provedené. I když mám pocit, že ona verze v češtině by byla ještě silnější.
Na Rytíře ale dojde v dalších dvou kouscích. Českoanglicky zazpívá Kalandra Ledbetterovo Měšťácké (Burgeois) blues - další standard. A už se blížíme k závěru - kolektivním dílkem ASPM s Rytířovým textem je další spíš oddechové blues Někdy se jdu opít. A zbývá poslední flák. Dylanova nesmrtelná filmová písnička z doby před pětadvaceti lety o klepání na nebeskou bránu (Knockin' On Heavens Door) se rozsvěcuje v Kalandrově textu i přednesu a máte slzy v očích. Je konec. Konec desky. Konec vzpomínky na Petra Kalandru. Už našel svou Nebeskou bránu. A tak ťuknete znovu do tlačítka start na ovladači a dáte si to znovu.
Tuhle desku kupte k vánocům jenom tomu, s kým bydlíte ve stejném bytě. Jinak se k němu budete muset přestěhovat.
