Blues černější než černý
je nutně podezřelý.
A tak je to se vším…
TEXTY
Táto, nespi!
Bylo kolem sedmé ráno a udeřila moje ranní hodina mezi psem a vlkem. Zatímco psi v mé hlavě už zahnali ovce snění do ohrady z chladnoucích matrací, vlci ještě nevycenili tesáky otázek a povinností. Oděn v laskavou tupost, mazal jsem si chleba margarinem. Zvenku se vhrnul do baráku můj vážně zamilovaný syn, vrátivší se od své Haničky, a třísknuv dveřmi zabasoval: "Táto, nespi, je válka!"
Neuměl jsem mu na to sdělení, skrývající otázku, odpovědět. Doposud jsem odpovídal na otázky svých synů. Cítím to jako průser, že jsem se zasek'. Hlavně, aby nepřišel Mesiáš, nebo další složenky hrůzy. Jsem prototypem pasivního politického naivisty a jediné, co proti tomu mám, je jistota, že o své slepotě vím. Daří se mi nechápat do čivů bijící souvislosti; celý život je mojí bludičkou CIT a rašeliništěm ROZUM.
Válku si osobně nepamatuju, v pětačtyřicátém mi byly tři roky, ale CIT mě jasně vede k štítivému odporu k tomuto druhu konání, proti násilí, dokonce proti jakémukoli způsobu organizovaného chlapáctví. Jsem nevoják.
Nebyl jsem vždy důsledný. Koncem padesátých let jsem se dožil předpubertálního věku, v němž mívá většina chlapečků militantní nálady, a hodně jsem eroticky sníval. Představoval jsem si, že sedím v kabině "bačkoráře", německého střemhlavého bombardéru Ju 87D, a letím vysvobodit z plamenů hranice Johanku z Arcu, o níž jsem se domníval, že je to holka pro mne. Hákový kříž na směrovce byl přemalován reklamou na "fialové nebezpečí" - na božskou limonádu z UNRA. (Ostatně, láska k eroplánům mě nikdy neopustila a letecké modelářství potřebuju k životu stejně, jako muziku, nebo možnost dotýkat se blízkých lidí.) Moje soukromá válka byla spravedlivá, v kabině se mnou seděl český lev - možná lvíče - který mě navigoval a hlídal mi deštník Chamberlein. Měl dva ocasy, dva zuby, tři prsa.
"Táto, nespi, je válka!"
Já vím, musí bejt, aby velký zpocený strejdové pochopili, že nemůžou vtrhnout k sousedovi do chaty, protože se jim líbí koza v jeho chlívku. Anebo, že si ta koza myslí, co chce. To se týká všech velkejch strejdů! Napadá mě zvláštní souvislost s mrtvými a udeřenými v Pobaltí; jak to bylo s krvavou lázní a s lucernovými viselci v Maďarsku v roce 1956?
Taky byla tenkrát někde jinde nějaká válka. Osvědčený model imperiální lumpárny konající zlo ve stínu. Jenomže, válka, spravedlivá i nespravedlivá, je hnojena strachem, strachem lidí a strachem o lidi, o blízké lidi. Co kdybys tam byl ty, nebo tvůj brácha? Stejně tam máme spoustu bratrů: synové, milenci, otcové, manželé, (bratři) a kdoví kdo ještě, amerických, anglických, francouzských, našich (všichni jsou naši) a mnoha dalších lidiček mají konkrétní jména a svůj nezaměnitelný život. Křehkej. Tohle jsem, ovšem, klukovi neřek'. Zavřel se ve svém pokoji a cvičil na tubu tak dlouho, až vyčerpáním usnul. Chtěl bych umět hrát na tubu, jako můj mladší syn. Uživil bych se kdekoli v civilizovaném světě.
Snědl jsem svůj chleba s margarinem, vypil půllitr zeleného čaje a protože hudba je mi jednou z životních jistot, usedl jsem k pianu August Foerster (aus Georgswalde) a nechal prsty klopýtat. Po chvíli bezmyšlenkovitého improvizování jsem se přistihl, že zpívám: "...kdo to v poušti zmizel, odkud šel a kam, jaký to měl svízel, že byl v poušti sám..."
Fascinuje mě, že čeští bluesmani (V & W & J. Ježek) toho tolik, před padesáti lety, o nás věděli. Taky mě drtí velikost a duchovní síla státu ISRAEL - drtí mě v kladném smyslu toho slova, tak jak ho použil ve světovém Edisonovi génius a padouch Vítězslav Nezval: "Bylo v tom však něco krásného, co drtí - odvaha i radost z života i smrti!"
V pejorativním smyslu téhož slova mě drtí blbost, malichernost a hamižnost, které probublávají naší kladně nasměrovanou politickou scénou k hladině možného výsledku. Náhle se urodilo 70 000 statečných, když jde, zdánlivě, o kejhák až v druhém plánu. Já sám mám hrb opatrnosti na duši, stejně jako 99 % vás, drazí spoluobčané, a to i přes skutečnost, že jsem navštívil kdysi, s mámou a bratrem, svého tátu na Bytízu a katalyzátoru nenávisti se nikdy nezbavím. Čím jsem starší, tím je nevole hranatější.
Pokud v naší česko-moravsko-slovenské+menšinové vojně s vlastním trpaslictvím podlehneme témuž, vznikne logická potřeba, abychom se stali vazaly některého malého, ale statečného národa, například norského, kde udavačství nebo mindráky malosti jsou výjimkou (která potvrzuje pravidlo, že trpaslík je vůl gypsovej).
Nejhroznější snímky z prvního období války v Perském zálivu ukazovaly ztýrané a ponížené tváře zajatých spojeneckých pilotů a mořské ptáky, snažící se vzlétnout z ropy, rozlité inteligentním maniakem zla a neúcty k jakémukoli Bohu. Magor, Adolf.
Určitě zvítězíme, my, lidi, ale cena bude nejvyšší možná. Krev.
S dětinským dojetím vzpomínám na Aristofanovu Lysistratu, kde byli muži zbaveni své lačnosti po krvi účinnou metodou: ženy stiskly kýty i kolena k sobě, zaťaly zuby a mužům nedaly milostný odběr. Náhle se zjistilo, že mužská topořivost a touha po milence je silnější, než potřeba moci a násilí, a propukl mír. Ženy povolily. Křik racků zanikl v šustotu prudce stahovaných khaki trenýrek s lampasy i bez. Poté synové chodili ráno do svých domovů od svých Haniček, třískali dveřmi a volali velikými, milováním zhrublými hlasy: "Táto, nespi, bezvadně lítají ptáci, válka není a holky jsou hebký a krásný, pamatuješ, táto?" Jak by ne, synku. Voněj! Jenomže Aristofanés zapoměl, že nadlidem se jaro nevráží do poklopců, ale do frček a baretů. Vojevůdci bývají impotentní a tak v tom lítáme. To je odvrácená tvář aerodynamiky kýty.
Končí večerní hodina mezi psem a vlkem. Z TV deníku na mě cení zuby vlčí informace.
